Odborové hnutí se vytvářelo od počátku 19. st. v souvislosti s procesem emancipace námezdně pracujících, zejm. dělníků, k hájení a prosazování jejich zájmů. Zpočátku šlo prakticky o zvyšování mezd a zkracování pracovní doby. H.o. vždy usilovalo o zakládání odborových svazů a jejich sdružování ve větší celky, jeho typickou metodou prosazování děl. požadavků bylo a je organizování stávek, i když zejm. v současné době používá i běžné způsoby uzavírání dohod se zaměstnavateli. Je to prakticky trvalé hnutí, protože i dnes jsou odbory všeobecně rozšířené a akceptované, fungují jako spojovací mechanismus mezi požadavky zaměstnanců a zaměstnavatelů.
První oficiální odborové organizace (trade-uniony), začaly vznikat v Anglii v první polovině 19. st. po zrušení zákonů, které zakazovaly zakládat děl. sdružení. První pokus o založení jednotné celostátní odborové ústředny byl učiněn v r. 1834, ale ke skutečnému procesu sjednocování místních trade-unionů v oblastním a celostátním měřítku došlo až v 50. a 60. l. 19. st.
Úsilí sjednotit odborové spolky v Čechách v jednotnou odborovou organizaci vyvrcholilo na 1. všeobecném sjezdu ve Vídni r. 1893. V r. 1897 se z iniciativy pražských kovodělníků sešel v Praze sjezd čes. odborových a vzdělávacích spolků, na němž byla založena samostatná čes. odborová ústředna.
Po 2. svět. válce zaujalo dominantní pozici Revoluční odborové hnutí, jež se stalo plně převodovou pákou politiky KSČ. Vrcholným orgánem jednotných odborů byla Ústřední rada odborů (ÚRO). Odbory ztratily až do r. 1989 valnou část svých tradičních funkcí.
Začátkem 90. l. se vytvořilo více než 60 samostatných odborových svazů a komor.
Počátky samostatného Československa poznamenaly nejen velké národnostními rozpory a prudké spory o jeho hranice, ale také tíživé sociální problémy. Jen na počátku roku 1919 bylo evidováno 250000 nezaměstnaných. Ceny vzrostly závratnou rychlostí, což se ovšem vůbec nedalo říci o mzdách. Odhadovalo se, že reálná mzda poklesla na 37% úrovně roku 1913.
Euforie nad získáním samostatnosti přehlušila minulé utrpení i současné nesnáze jen na čas. Když si pak lidé uvědomili své potíže, reagovali na ně možná o to prudčeji, oč doufali, že nová republika napraví všechny staré křivdy a ztiší nové bolesti – výsledkem byly bouřlivé demonstrace, hladové bouře a útoky na obchody s potravinami a spotřebním zbožím.
Tato situace vyžadovala energická opatření, 10. prosince 1918 přijalo Národní shromáždění zákon o státní podpoře v nezaměstnanosti. Uzákonění osmihodinové pracovní doby 19. prosince 1918 rovněž rozmnožilo pracovní příležitosti a ulehčilo postavení pracujících – stát tím ale dal také jasně najevo, že mu na přáních dělnictva záleží. Význam odborových organizací v hájení zájmů zaměstnanců zdůrazňovala skutečnost, že jako zpravodaj o tomto návrhu vystoupil Rudolf Tayerle. (Tento zákon schválilo Národní shromáždění již na své první schůzi 14. listopadu, kdy mj. také rozhodlo, že Československo bude republikou a jejím prezidentem se stane T. G. Masaryk.)
Zákon o osmihodinové době pracovní stanovil, že v závodech, podnicích a ústavech provozovaných živnostensky nebo státem, veřejnými či soukromými svazy, fondy, spolky apod., nesmí zaměstnání trvat déle než 8 hodin během čtyřiadvacetihodinového dne nebo nejvýš 48 hodin týdně. Zákon platil i pro osoby pravidelně zaměstnané v zemědělských a lesních podnicích. V hornických podnicích se počítání času komplikovalo dopravou na konkrétní pracovní místo – tím se však směna nesměla prodloužit o více než 30 minut. Při mimořádně těžkých podmínkách (vysoká teplota, nedostatečné větrání apod.) mohl báňský úřad v dohodě se správou závodu a dělnickými důvěrníky nařídit, aby doba práce včetně dopravy nepřesahovala 7 hodin.
Pokud by nastala např. v důsledku živelných událostí a nehod zvýšená nutnost práce, mohla být pracovní doba také prodloužena, ale jen po dobu 4 týdnů v roce a nejvíce o 2 hodiny denně. Jinak každé prodloužení práce (nad 8 hodin denně) se muselo považovat za práci přes čas a příslušně zaplatit. Ale ani tato práce přes čas nesměla trvat déle než 20 týdnů nebo 240 hodin v roce. Pro eventuální další prodloužení práce o 2 hodiny denně na dobu nejdéle 16 týdnů se musel vyžádat souhlas od nadřízených orgánů a úřadů.
Zákon stanovil také přestávky v práci, na nich se mohli zaměstnanci a zaměstnavatelé dohodnout, ale v každém případě po 5 hodinách nepřetržité práce měla následovat nejméně patnáctiminutová pracovní přestávka, v případě mladistvých již po 4 hodinách. Jednou týdně se zaměstnancům musela poskytnout přestávka v délce 32 hodin. Pokud tomu nebránily technické potíže, měla připadnout na neděli. Pro ženy začínal tento klid vždy již v sobotu v 14 hodin.
Noční práce se povolovala jen v případě podniků, kde se provoz nesměl z technických důvodů zastavit. Pracovat v noci směli jen muži starší 16 let, ženy jen výjimečně. Děti pod 14 let se nesměly zaměstnávat vůbec, mladiství mužského pohlaví do 16 let a ženského pohlaví do 18 let mohli vykonávat jen lehké práce, které nenarušovaly jejich tělesný vývoj a neškodily zdraví. Zákon končil důležitým ustanovením, že podniky, v nichž se podle něj zkrátí pracovní doba, nesmí se z tohoto důvodu snížit mzdy, vyměřovaná podle pracovní doby.
Zákon o osmihodinové pracovní době přinášel tedy i další důležitá ustanovení, týkající se nedělního klidu nebo práce dětí, žen a mladistvých. Tato mimořádně důležitá norma byla v jednotlivostech ještě mnohokráte upravována, její ustanovení, zejména prodlužování pracovní doby a práce přes čas, byla v méně příznivých dobách zhoršována v neprospěch zaměstnanců, ale jako celek neztratila nikdy platnost.